Už pět dní odstraňuju bolševickej břizolit z prvorepublikového terasa na jednom baráku v Praze. Na sobě mám spodky, tepláky, džíny, dvoje fusekle, tričko, mikinu č. 1, mikinu č.2, mikinu č. 3 se stahovací kapucou, zimní bundu, jednu šálu mám uvázanou kolem pasu a druhou na krku. Za minulých pět dní bylo jenom asi dvakrát nad nulou, když člověk dělá venku, tak to začne docela sledovat. Na nose mám ochranné brýle. Ochraňují mě před vším, protože viditelnost s nimi kolísá od blbě po vůbec. Po deseti minutách se tak zanesou jemným prachem, že je musím sundat a očistit do stavu blbě. Na flexe mám hrnkový drátěný kotouč, který (pokud je nový) skvěle maká, ale asi tak po hodině se část vlnkovitých ocelových štětin nějak unaví a začne doslova kulomet. Oni tam píšou, že se má používat do osmi a půl tisíc, ale co dělat, když jsme včera hodinu po sobě zavařili dvě flexy. Jedna měla osm a druhá osm a půl. Tu, co mám teď, jsem koupil včera, je to Metabo, tak doufám, že to s ní aspoň dodělám…a má deset a půl. Při odstraňování zprahlého místy až centimetrového nánosu dostává neuvěřitelně zabrat, i když ji v pravidelných intervalech nechávám odpočinout. Ocelové štětiny jsem našel i ve sněhu na zaparkovaných autech. Jedna se mi skrz rukavici zapíchla co malíčku a zůstala v něm, i když jsem tu rukavici sundal. Kolega (bílá hlava, celej život na stavbách, naprostej kliďas, připadá mi jako bojovník, kterej v životě nespal pod střechou, protože chodí v těchhle mrazech celej den bez čepice, jen občas má letní kšiltovku) drží obří násosku (vyrobil z linolea), která vypadá jako placatá trouba od starýho gramofonu, já brousím a pokouším se směrovat odletující mračno prachu a štětin do násosky (zbytek jde přímo na kolegu). Násoska je připojená k hadici a ta vede do třímotorového stavebního vysavače. Když to poprvé spustili, tak jsem si fakt myslel, že to odletí pryč, protože ta obluda zní stejně jako boeing. Asi tak tři čtvrtiny prachu chytneme, zbytek uletí. Ale děláme, co se dá. Postup je jednoduchý: Kroužím hranou kotouče po zdi, dokud není čistá, snažím se o to, aby aspoň jeden z nádechů byl prachuprostý. Centimetr po centimetru, občas dostanu šutrem, občas štětinou a sem tam i něco vidím. Náhubek je úplně na hovno, protože když vydechnu, tak mi nažene ten vlhkej vzduch pod brejle a udělá mi na tom plexiskle bláto. Tak mám hubu omotavou aspoň šálou, kterou občas vypráším. Ocelové štětiny máme úplně všude, takže vypadáme jako po lovu dikobrazů, co vypadaj jako drátěný kartáče. Ať se pohnu jakkoliv, tak mě někde něco píchá. Kolega má na sobě svářečský brejle (bez filtrů), náhubek a tu letní kšiltovku. Vypadá jako ET v plynový masce. Dnes jsem mu udělal dirku na náušnici. Jedna ze štětin mu propíchla ucho skrz. Tak jsem mu ji vytáhl. Šlo to hůř, než jsme oba čekali. Při odkrývání původního portálu narážím na stovky šroubů po desíkách vývěsních štítů, na různé konzole, kotvy od dřevěných špalíků přes bolševické žlutobílé hmoždinky až po moderní všelijaké. Když dělám dráťákem na flexe, tak se mi to dělá líp bez blatníku, protože přesně vidím, kde musím zabrat a taky můžu sledovat stav kotouče. Pokud se jím dotknu ruky, rukavice ji spolehlivě ochrání. Ale musel jsem odříznout jednu kotvu, tak jsem si tam dal řeznej a zapomněl na to. Flexa se samozřejmě kousla, zváhla se mi v ruce a já se zranil. Skutečně si nemůžu vzpomenout, kdy se mi to stalo při práci naposled. Asi před šesti lety jsem vrtal sklo a ono se mi rozbilo a roztočilo na vrtačce. Tak jsem se ho pokusil instinktivně zastavit. Zvláštní bylo, že jsem si to uvědomil, už když jsem tam tu ruku dával, ale reakční dobu fakt obelhat nejde. Díval jsem se na tu ruku, jak se blíží ke sklu a nebyl schopen tomu zabránit. Tak mě to po zásluze pořezalo. Ale asi jsem to aspoň zpomalil, protože to nebylo tak zlý. Občas člověk prostě udělá hovadinu, kterou sám nechápe. Dneska to bylo stejný. Díval jsem se pak na tu škvíru v rukavici, díky mrazu necítil vůbec nic a bál se tu rukavici stáhnout. Nakonec jsem to udělal. Byla plná krve, kotouč mi během čtvrtsekundy vypálil rýhu na ukazováčku (3x30x3), ze které neustále tekla krev. Přiložil jsem ubrousek, stáhl malířskou páskou a jelo se dál. Po chvíli jsem musel „obvaz“ vyměnit, protože mi to prosáklo koženou rukavicí a flexa se změnila ne vražedný nástroj…minimálně tak vypadala. Na co jsem sáhl, to jsem zasvinil, ve sněhu pode mnou kapky krve, tak jsem radši sahal jenom na tu flexu. Dodělali jsme, co jsme si ráno řekli, navzájem se vyprášili, odtáhli boeing do hangáru, složili a uklidili lešení a já si konečně umyl ruce, abych nevypadal jako vrahoun, až pojedu domů. Doma jsem si to umyl ještě líp a nechal zaschnout. Navíc jsem si to zasloužil…za blbost
Broušení padesáti metrů fasády v pěti stupních pod nulou je meditace. Meditace, po které navíc zbyde něco, co má skutečný reálný smysl. Stojím tam, brousím bolševismus z první republiky a hlavou mi táhnou asociace, vzpomínky, nápady, někdy v duchu hraju na kytaru a skládám si nové rify a občas taky nemyslím vůbec na nic. Vím jen, že to budu dělat ještě týden, protože do týdne to musí být hotový, i kdybychom měli makat přes noc. Večer sotva pletu nohama, přijdu domů, vana, postel a za hodinu spím. Ještě týden…
Prosinec, 2012