Je to asi dva roky, co jsme s kolegou hráli v Díře, jak říkáme tomu podchodu pod magistrálou u Muzea. Tehdy bylo hraní na ulici zakázaný všude. Jednou mě napadlo zajít na magistrát, požádal jsem odbor dopravy o pronájem dvou metrů čtverečních podchodu pro kulturní akci a komise to schválila. Na Technické správě komunikací jsem zaplatil příslušný obnos a získal tak papír, díky kterému jsme tehdy byli asi jedinými legálními hráči v Praze. A najednou do toho tenhle policajt. Už z toho, jak k nám šel, bylo jasný, že to je debil.
„MÁM TO SNAD OPAKOVAT?!!!“
„My tady zůstaneme a vy se hodně rychle začněte chovat slušně. Tome, toč to, tohle bude hit.“
„Co si to dovolujete?!“
„Hlavně zaber to číslo, to je důležitý.“
„Tady žebrat nebudete!“
„My nežebráme a navíc jsme tu legálně.“
„PROSIM?! Hraní na ulici je zakázaný!“
„To je možný, ale my máme tohle…“
Sáhl jsem do kapsy futrálu na kytaru, Debil poodstoupil a položil ruku na pistoli.
„Nechcete se trochu uklidnit?! To si jako myslíte, že vytáhnu bazuku a vodstřelim vás na Měsíc, nebo co?!“
Vytáhl jsem papír a podal mu ho. Přečetl si ho snad celej, nevim, co tam hledal.
„Tohle ale znamená, že tu můžete hrát, ale ne vybírat!“
„Hrát bez vybírání tady můžeme i bez povolení, pokud nerušíme noční klid.“
„To je asi fakt…“ řekl kolega, který do té chvíle mlčel. Debil ho zpražil pohledem.
„Prostě odejděte!“
„Ne. Tady máte napsáno, že Policejní ředitelství povoluje. Takže nás budete muset použít hmaty a chvaty, nebo si zavolejte posily a odneste nás, kam je libo. Nebo si snad myslíte, že si tady platíme pronájem proto, abychom tu dělali něco, co můžeme dělat i bez toho?“
„…“
Začali jsme zase hrát, on tam chvíli stál jako Y, pak sebou nasraně trhnul a odešel následovám mlčenlivým kolegou. Když jsem si pak představil, jak se mu asi usíná, usínalo se mi o to líp. A mám radost, že za celou tu dobu se k nám takhle choval jenom tenhle, protože všichni ostatní byli slušní a vždycky jsme se domluvili. Vtipný je, že nám někteří házeli, i když to bylo zakázaný, ptali se, proč nehrajeme v televizi a tak.
Hraní na ulici přináší mnohé jen těžko uvěřitelné situace. Jednou jsme dohráli a protože byla zima, šli jsme na kafe a cheesburgra do McDonaldu. V tom u Muzea to po půlnoci funguje tak, že ta sedací část je zavřená, vy si koupíte, co potřebujete, a máte jít pryč, což jsme v té chvíli ale nevěděli. Jenže nám byla zima a měli jsme s sebou židle. Tak jsme si tam sedli, že si to kafe vypijeme. Hned přiběhl nějakej dvacetiletej manager hadru a řekl nám, že tam nesmíme sedět.
„Fakt? A co s náma uděláte?“
„Zavolám policajty!“
„Tak do toho…“
V tu chvíli se do fronty zařadil policajt a manager hned mazal k němu. Fakt jsem se těšil až se jich obou zeptám, jestli opravdu nesmím sedět u McDonalda a jíst cheesburger.
„Nemohl byste s nima něco udělat?!“
Policajt se podíval na něj, pak na nás, pak zase na něj.
„To myslíte vážně?!“
Pak zakroutil hlavou a mrknul na nás.
Málem jsme smíchy spadli ze židlí a s námi i všichni Češi uvnitř. Manager se opět chopil svého hadru a začal cídit vycíděné.
Hraní na ulici je podle mě tou nejtěžší disciplínou, protože máte jenom pár vteřin na to, abyste lidi přesvědčili. Na koncertě je to jiné, za prvé je tam ta hrana pódia mezi vámi a lidmi. Je to jako dělící čára. Na ulici jsme uprostřed všeho, vznikají všelijaké situace, někdo jde kolem s nástrojem, vybalí to a přidá se, jindy jde kolem parta mladejch, chvíli poslouchají a pak začnou tancovat, babička poslouchá a dívá se na nás jako na svoje vnuky, děti padají z kočárků a ti starěí se vzpírají, chtějí poslouchat a dívají se na nás jako na kolotoč. jde prostě o kouzlo okamžiku. A za druhé, na koncert lidi přijdou už připravení, vědí, co od nás můžou čekat, takže je to vlastně jednodušší. Vladimír Merta jednou řekl, že žebrák se snaží vzbudit vaši lítost, kdežto pouliční umělec se s vámi dělí o svou radost. Teď hraju s klukem, kterýmu je devatenáct. Jmenuje se Prokop Jelínek a je to jeden z nejtalentovanějších lidí, který jsem kdy potkal. Skvělej muzikant, malíř a taky točí filmy. Když hrajeme, věkový rozdíl zmizí, my letíme a lidi s námi. Nedávno nás v Díře nahrála jedna kolemjdoucí. Tak co myslíte, žebráme nebo ne?