Tvoje tvář
V mých snech oděná
svatozář
a tichá ozvěna
Moje tvář
zničená bolestí
sobělhář
neštěstí v neštěstí
Tvoje tvář
chladná a vzdálená
shořel snář
děsivá proměna
Jsi bezcitná
krutá a zlá
nebezpečná
a já tě mám rád
Jsi sobecká
sebestředná
panovačná
a já tě mám rád
Slunce běží po strunách
mizí bolest mizí strach
a smutek se rozpouští
tak jako sníh na poušti
Život běží ve vlnách
pak z něj zbyde jenom prach
šťastný ten, kdo odpouští
ten neskončí na poušti
Týdny běží
a já stojím
nezáleží
zda se bojím
Dny mě míjí
jen se dívám
trochu žiji
hodně zívám
Chvíle pádí
dupou těžce
k běhu svádí
mně se nechce…
Já rozhodně nejsem z hlíny
ani z kamene
z úst mi tečou tvoje sliny
tělo znavené
Zbyly z nás jen naše klíny
navždy spojené
zase skáču mezi miny
sčítám raněné
Jako střela
letí z těla
hrom a blesk
pryč je stesk
Nedozněla
rána z těla
Velký třesk
ztratil lesk
Jsi na druhém konci světa
ve vedlejším pokoji
teď už bolí každá věta
kdo z nás dvou se nebojí
Jsi na druhém konci světa
ve vedlejším pokoji
žijeme tak celá léta
ve vzájemném orloji
Život z obou konců hoří
nevím kudy kam
stokrát nic i mě umoří
proto utíkám
Dávno vím, že kdyby není
jen čas objímám
k čemu bylo by mluvení
proto utíkám
Asi už se nerozední
už se nedočkám
vždycky já jsem ta poslední
proto utíkám
Snad se jednou vrátím tam, kde pro krále všechny zvony zvoní
teď tu sedím v blátě a hlavou táhnou sny pořád jen o ní
tak pro tohle plul jsem přes oceán tou ztracenou lodí
pořád dál.
Kdo to byl, snad ne já…
Proč pod Jižním křížem, když sám bůh přece ví, že jsem nevinný
zůstal jsem sám mezi všemi ve ztraceném krutém světě z hlíny
přes moře se dívám a vidím jenom, že se stávám jiným
napořád.
Kdo to byl, snad ne já…
Tam v bolavé dálce někde sa samotným nebem tiše stojí
mám na duši rány, ty mi ani ona nikdy nezahojí
snad se jednou vrátím a budeme už pořád jenom svoji
o tom sním.
Kdo to byl, snad ne já…
Oholili kocoura
aby nikde necoural
kocour se teď stydí
když ho kočky vidí
Sedí pořád nahoře
u okénka v komoře
už si zuby brousí
až narostou mu fousy