Reklama
 
Blog | Tomáš Hokeš

Rozhovor s Janem Krausem

Opět jsem si ověřil, že pokud někdo něco opravdu umí, nebo něčím opravdu je, tak jde v naprosté většině případů o lidi, kteří jsou přístupní a otevření. Někdy před Vánoci jsem dostal nápad, že bych si chtěl popovídat s Janem Krausem, napsal jsem mu, že bych s ním chtěl (přestože nejsem novinář) udělat rozhovor jenom tak ze zájmu a pro radost. A on mi ho dal. Děkuju, pane Krausi...

Th: V poslední době jsem se podíval na několik filmů, které vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech a nemůžu se zbavit dojmu, že se z filmů od devětaosmdesátého roku něco ztratilo. A mě by zajímalo, co to je, protože vy máte možnost srovnat, v čem to filmování bylo jiné tenkrát, a v čem je jiné teď.

JK: No…ono se tam asi opravdu něco ztratilo, ale může to být i náš stařeckej dojem, protože člověk si nese svou dobu v sobě a pak má pocit, že už to není, jak to bývalo a tak. Vemte si, že film dneska můžete natočit vy na mobil, ale ta technologie toho čekání, toho záběrování je stejná, jenom ty kamery jsou dokonalejší…ale ta práce není dokonalá.

Th: Myslím, že to je dobře vidět u pokračování slavných filmů, jako je třeba Dívka na koštěti nebo Sněženky a machři.

Reklama

JK: To je skoro vždycky tak. To jsou odvary většinou. A ta iluze, že to bude stejně dobrý…asi i v tom se to liší, dneska tu iluzi nikdo nemá, ale říká si, že na tom půjde pořád ještě slušně vydělat. Ale co se změnilo, si myslím já, tak když jsem hrál ve filmech u Vorlíčka, tak jsem si v tý maskérně skoro bál sednout, protože on tam měl garnituru těch Sováků, Filipovskejch, Janžurovejch, Bohdalovejch, Menšíka…to jste vešel do maskérny a zatajil se vám dech. Tak mi dneska vyjmenujte takový herce…

Th: No, nejsou…

JK: A v tom to máte, oni totiž nejsou.

Th: A proč? Proč ta generace těch skvělejch herců nevychovala další generaci skvělejch herců?

JK: Tahle generace nemohla nikoho vychovat. Herci dělají filmy, divadlo a televizi, a filmy a televize dodaly stovky béčkových a céčkovejch herců, kteří dřív nebyli.

Th: Umělci s hypotékou a s „uměleckym krédem“, že žrát se musí?

JK: Tak nějak. Oni hrajou v těch Ordinacích, uměj zahrát takový ty přichmuřený věty, jako že Karel je nějakej divnej, mně se to nějak nelíbí a tak, ale nic za tím není.

Th: Nedávno jsme se s dcerou dívali na seriál Byl jednou jeden dům a doslova jsme si užívali každou větu a každej výstup každýho z těch herců, co tam hráli…

JK: Byl jednou jeden dům je taky můj oblíbenej, ale podívejte se, to napsal prvotřídní spisovatel…

Th: A kde jsou ti lidé, co psali takové příběhy?

JK: No, tím revolučním přelomem vždycky vznikne takový období pouště, zbohatnou lidé, kteří by v jiných dobách nezbohatli…myslím, že to je ta teze, jak za komunismu všichni říkali: Kdybych já mohl, já mám plnej šuplík…

Th: Jo, a pak se otevřely šuplíky a nebylo v nich skoro nic, co by mělo nějakej hlubší smysl. Psali většinou o sobě.

JK: Ano. Tehdy jsem viděl jednu inscenaci o chartistech, jak jsou ti hodní a komunisti v baráku jsou ti zlí a dopadlo to stejně jako ty bolševický agitky, jenom to bylo naopak. A ty technologie dneska umožňují, že může točit vlastně kdekdo, takže ta příležitost je daleko širší, než bývala, můžete točit naprosto nezávisle. Ale myslím, že tam je ještě další zádrhel, protože tady je zásadně zdevastovaná estetická úroveň. Ta hlavní estetická linie je zničená. To je vidět všude. Český herci hrajou jinak než ti nejlepší v americkejch, britskejch a francouzskejch filmech. Já teda na filmy opravdu nekoukám, ale mám syny a oni mi občas řeknou: Tohle si dej. Tak jsem teď viděl jeden britskej film a byl jsem nadšenej. A řeknu vám rovnou, že kdybyste tu stejnou látku dostal v Česku, tak byste to nenatočil, protože velmi často je producent primitiv, kterej v tom ani nejede za svoje peníze. 

Th: A nebylo to dřív taky tak?

JK: V tom je rozdíl, protože dřív to bylo dotovaný bolševikem a vy jste si mohl někdy dovolit se na peníze i vykašlat.

Th: Nehrála roli i cenzura? Myslím tím ten fakt, že bylo třeba cosi obcházet. Že o něco šlo?

JK: Film byl součástí propagandy a občas došlo k takový úlitbě. Jim stačil třeba právě třeba Byl jednou jeden dům jako propaganda v tom, že ukazuje válku a abych tak řekl zkroušený poměry český buržoazie a když těm idiotům občas něco uniklo, tak jste někdy prošel. Ale oni to měli po vzoru Lenina a Stalina jako propagandistickej instrument. Na druhou stranu je třeba říct, že se řada věcí povedla. Dalším problémem je, že po revoluci se k tomu přes  komerční linie dostala spousta lidí bez uměleckýho nadání. On má známýho, kterej mu na to dá peníze, ten je vyžebrá někde ve fondu a ve firmách, z toho si pak něco nechá…dvacet let se točí skoro výhradně komerční filmy. Třeba Tomáš Vorel takovej není, protože on zastavil svůj barák, aby mohl točit film, to je jinej démon.

Th: Tomu rozumím.

JK: Tomu já taky rozumím, proto jsem mu v tom filmu hrál. Nebo jak jsem dělal nedávno, je to asi dva roky s Tomášem Mašínem. To je reklamní režisér, kterej má peněz dost a chce dělat film, chtěl ho dělat ze svýho přesvědčení a mně se to i líbilo, tak dobře, proč ne. Ale jinak valná většina toho, co se dělá, tam jde o peníze a o slávu.

Th: Takže jsme u pohnutek?

JK: Pohnutky, talent lidí a fundovanost. Podívejte se, tady na mý show pracujou lidi a devadesát procent z nich má vzdělání, který s tím vůbec nesouvisí, na to je nikdy nikdo neškolil…

Th: A není to právě dobře? Někdy mám i pocit, že to je snad základ. Vždyť vy taky nemáte konzervatoř…

JK: No ale vy musíte umět tu technologii toho formátu, musíte umět ten materiál. A já vám říkám, že oni neuměj ani ten materiál. On je to nikdo neučil, takže oni to neuměj, protože se všichni učili filmovat. A to se na FAMU učí dodneška. Televizi nikdo neučí. Další věc je, že komerční televize sledujou, abyste byl co nejlevnější, když jim píšete scénáře a tak dále, pak to posuzuje negramota, kterej je ale servilní…

Th: …a třeba to ještě vykrade.

JK: No a ten výsledek je pak jednoznačnej. Celá ta generace herců, kdy já tam byl mezi nima ten bažant, tak oni ale dneska nemaj mezi kym bejt. … Herecká elita není. A vidíte, že ta elita není v generaci od pětačtyřiceti dolů.  No, on film celkově tak jako odešel, protože se to celý nějak pohnulo jinam…

Th: Ale občas se něco objeví a člověk má potom radost.

JK: Ano, pořád objevujou díla, který vás zaujmou a jsou krásný, ale je jich nepoměrně míň na to množství tý produkce, protože film je hlavně zábavní průmysl…

Th: …což by nebylo špatný, kdyby se tím nemyslel hlavně primitivismus a prvoplánovost.

JK: Ale my jsme žili v době, kdy velký procento filmů byly události ve smyslu pojetí, pohledu na něco, technologickýho zpracování…

Th: Právě. Třeba to řemeslo, který tam bylo jaksi přirozeně.  Nedávno jsem se díval na Tichou bolest nebo na Krajinu s nábytkem, což jsou filmy se silnými příběhy ze skutečnýho života, a ona tam každá ta postava je, vy víte, proč tam je, je to postavený a ne vycucaný z prstu, drží to pohromadě a vy si na konci otřete očistnou slzu a řeknete: Jo…

JK: No jo, ale vy musíte u filmu umět nejdřív postavit dramatickou linku nebo psát drama, k tomu někoho, kdo vám upraví dialogy, a to tu není vůbec. A vy pak čtete ten scénář a vono vás to popuzuje už když to čtete…

Th: To znám, některý texty uměj i fackovat…

JK: Právě…  A tak jednou dvakrát do roka se podívám na něco v televizi a vidíte, že oni to neuměj napsat, ale on to po nich nikdo ani nemůže chtít, protože ti, co o tom rozhodujou, tomu vůbec nerozuměj.

Th: To bylo hezky vidět, když před několika lety někdo po Jaroslavu Dietlovi dopisoval Nemocnici na kraji města, a v tu chvíli tam totálně spadl řemen a nebylo proč se na to dívat.

JK: To bych já taky mohl po Dietlovi dopisovat, každej přece může. To je daný tím, že ten žánr celkově spadnul a stalo se to takovou masovou industrií, která se chrlí.

Th: Tak musíme doufat, že se film zase někdy stane uměním. Už z mé profese vyplývá, že se zajímám o architekturu, a vidím tu jasnou souvislost. Někdo chytrý řekl, že architektura odráží vnitřní morálku společnosti, a tak když se podívám na to, co se postavilo za to krátké období první republiky a ty věci slouží dodnes, tak si říkám, co tu asi zbude po nás. Paneláky naležato, Lhoty inn, tisíce hektarů skladů a obchodních center…

JK: Vzpomeňte si, jak v devadesátejch letech chodili ti pitomci v mokasínech a fialovejch sakách, tak takhle je nemocná společnost celá, jen to už není tolik vidět. Žijeme ve společnosti, kde se jako architekt budete snažit o nějakej koncept, do toho tady ten měšťáckej prezident říká, že je to nepřijatelný, potom ti kreténi z města reagujou, jak reagujou…takže vidíte, že to je buranismus, kterej ani nemá právo vytvořit skutečnou architekturu.

Th: Napadlo mě, že ten zlom možná nastal ve chvíli, kdy se přestalo kreslit rukama, a začalo se projektovat na počítačích. Takže se kompiluje, natahuje, vizualizuje a ve výsledku je to neživý, mrtvý, nelidský…

JK: To má taky svůj vliv. Ale abyste mohl dělat velkolepou architekturu, tak společnost taky musí mít plody velkolepýho ducha v sobě. Proto taky když přijedete do Itálie, tak nevíte, kam koukat dřív a žádná jiná země to nemá. Jedete ve vlaku a oni tam mají da Vinciho kresby jako čtení do vlaku. Oni mají operu jako fotbal. Ale tady si to lidi odmítají přiznat, protože jsou sami zamindrákovaní. Češi jsou svým způsobem burani a venkovani, který elity furt vymítali, až se jim to nakonec povedlo. Takže to bude trvat.

Th: To je pravda. Ta letitá podřízenost nás vlastně nutila zbavovat se všech lidí s odvahou…

JK: Ano. Nemůžete stavět fotbalovej mančaft tak, že vždycky toho nejlepšího vyhodíte. Teda…postavíte jedenáctku, ale bude hrát asi tak jako v Česku. Takže pak bude trvat léta, než se pochopí, že to takhle nejde a že takovým lidem musíte vytvořit podmínky, aby tu chtěli zůstat. Společnost je komunismem zničená pořád, předtím byl nacismus, a předtím bylo jenom dvacet let, to bylo velmi krátký a my dneska dobře vidíme, jak krátký.

Th: Na druhou stranu, pokud srovnám ten útlak před první republikou, tak tajná policie za Rakouska-Uherska, za nacistů a za bolševika, tak se to asi moc srovnávat moc nedá.

JK: Nedá. A taky se nesmí zapomínat na to, že tady bylo kolem třiceti procent Němců, velký procento Židů, a vemte si, že Češi se etnicky zcela vyčistili bez války a zůstali sami se sebou. Takže to je jako vesnice, ze který se povedlo vyhodit všechny, co se trochu snažili.

Th: Takže je to naše věc…

JK: Ano, je to naše věc a je to to nejhorší, co nás mohlo potkat. Ale ono se to spraví.

Th: Po všech těch okupacích teď vlastně okupujeme a okrádáme sami sebe…

JK: Vždyť se podívejte na to, jak tady kdekdo říká, že multikulturalismus selhal a že to nejde. No tak jeďte do New Yorku se podívat. Má snad někdo v New Yorku pocit, že multikulturalismus selhal?

Th: To, co teď říkáte, mě doslova děsí, protože to je tak jasná demagogie těch zamindrákovanejch, který uměj tak akorát skopnout na svou podúroveň všechny ty, kdo je jakkoliv převyšují.

JK: Všimněte si, že reflexe tý doby budování kapitalismu ve filmu, v divadle je nula. Reflexe toho, co se tu dělo, je nula, protože si všichni začali hrát na Američany nebo se začali něčím dojímat. Ale první ambicí kumštýře by mělo bejt reflektovat svou dobu. A tady máte důkaz, že to moc umělci nebyli.

Th: Oni hlavně psali o sobě a o tom, jak je jim ublíženo, ale když to člověk čte, tak se kolikrát skoro ani nediví. Na druhou stranu k takovýmu psaní není zapotřebí fantazie. Když to dneska otevřu, tak mi to připadá jako sebeterapie, a když to přečtu, tak je mi hůř než předtím. Není v tom stopa radosti a ten autor mi na záda nakládá svoje šutry a chce po mně, abych mu byl vděčnej za to, že mu je můžu nést…

JK: Ono to ale taky není jednoduchý, protože když chcete reflektovat dobu, tak se vám taky může stát, že dostanete pěkně na držku. A v takovym roce devadesát pět když jsem měl premiéru Nahnilička, lidi byli popuzený, že jim ten výbornej, novej a nádhernej systém znehodnocuju, protože si dělám prdel z kapitalismu a dvě tři řady z představení pravidelně odcházely pobouřený.

Th: Stabilní systém by snad měl ustát jednu divadelní hru, ne?

JK: No a dneska na to choděj a řežou se u toho…

Th: Protože je to posunutý úplně jinam a my dneska víme věci, který jsme tenkrát ani netušili. A myslíte si, že to je dodnes tím komunismem?

JK: Ano.

Th: Do jistý míry si to myslím taky, ale na druhou stranu tady dorůstaj šíbři, kterejm je dneska třicet …

JK: To je taky komunismem, protože oni do sebe doma dostávaj algoritmy svejch bolševickejch rodičů. Propusťte deset miliónů lidí z kriminálu a řekněte jim: Dělejte si, co chcete. A co si asi tak myslíte, že budou dělat? To, co se naučili v tom lochu. Mlátit na zdi, řvát do hajzlu, prostě to, co už uměj. Takže nečekejte, že začnou studovat, nebo malovat, nebo že začnou psát literaturu. Některý jo, ale většina bude dělat to, co umí, to, co se naučila. A doma jim ještě dneska říkaj: Drž hubu, o to se nestarej, to je na hovno. Když to porovnáte v Evropě až k těm jižním mořím, tak až na výjimky k hrdejm bojovníkům Češi nepatřej…

Th: Ale možná je to právě tohle, co nás udrželo na nejexponovanějším místě Evropy celou tu dobu od šestého století…

JK: To je možný. Ono to spolu souvisí. Takže se ale potom tak úplně nedivme, a k tomu si přidejte to pravidelný vymítání elit. A Češi jich navíc měli málo, často to byli Němci a tak. A když se tohle děje, tak vám ve společnosti nikdo nezbyde. Takže si myslím, že dědictví komunismu je daleko horší, než jsem si myslel a než si mysleli i ostatní, protože baráky se opravit daly, ale mozky ne.

Th: Jo, a dneska se ti neobolševici zaklínají „primitivním antikomunismem“, přitom jediný, co jsem poznal, byl primitivní komunismus. Přesto to nevidím nějak pesimisticky, i když některý věci, co se tady dějí, jsou doslova šílený. Třeba pan doktor Prase z Modřan, to je něco, co je pro mě naprosto nepochopitelný. A když vidím, kdo všechno mu podával ruku. To znamená, že když člověk dělá politiku, tak si musí podávat ruku s takovejma lidma? Kde se tam proboha vzali?

JK: To oni jsou všude. Ale pozor, třeba právě tohle je typická reflexe tý společnosti. On se oháněl slavnejma jménama a hlavní, co mu umožňovalo, aby si tohle dovoloval, byl strach těch okolo. A lidi tady se bojej hodně. Když máte společnost plnou strachu, tím víc můžete zneužívat všeho, čeho se vám zamane. Když nemaj odvahu se vám postavit, když nemaj odvahu to někde říct a když nemaj odvahu hledat zastání…

Th: Ona svoboda asi opravdu není pro každého…

JK: Když dneska řeknete, že se tenkrát nesmělo cestovat, tak to je přece legrace, to je přece ta nejmenší z těch všech svobod, že můžete cestovat. Ta největší svoboda je, že si můžete říkat a myslet, co chcete.

Th: No, oni by se ale rychle ozvali, kdyby se někdo pokoušel zavřít hranice…

JK: To asi jo, protože by jim šlo o ně samotný, to oni uměj. Prostě si myslím, že společnost je těma totalitama zničená velkolepě.

Th: Ale na druhou stranu bych to neviděl úplně pesimisticky. Spousta věcí se změnila, mění, jen to jde pomaleji, než jsme doufali. Taky si myslím, že bude dobře.

JK: Ale bude. Ono už je. Tady jde jenom o to, aby nebyla válka nebo něco takovýho, protože to lidi v míru nikdy nenapadne.

Th: Četl jsem spoustu starejch novin, ono je to všechno na internetu, takže to člověk může číst opravdu den po dni. A přišlo mi, že to tenkrát bylo dost podobný. Třeba kolem toho roku 1900, jak se Češi mydlili s Němcema, kdykoliv a kdekoliv na sebe narazili…

JK: Ale tam to právě mělo svou podstatu. Šlo o sebeurčení…

Th: …a taky tenkrát kradli.

JK: Krade se všude a vždycky. Ale k tomu sebeurčení, vždycky si říkám, že bych byl první, kdo by byl běsně zapálenej, že my si tady budeme sami určovat řeč a já nevím, co všecko, takže ona v tom byla veliká podstata.

Th: Taky se to těžko soudí dnešníma očima…

JK: Právě. My si to dneska neumíme ani představit. Ale nakonec se to se štěstím povedlo. Ale jak jsem řekl, zmasakrování totalitama je prostě velkolepý a hluboký a bude to trvat dlouho. To je jako když se pomlátili ti Srbové s Chorvatama. To jde vždycky až do dědů.

Th: A dneska už není nikdo schopen říct, kdo za co může.

JK: To už nejde. Ale jde o to, jak dlouhý to má ty přenosný časy. Dodnes se zaobíráme tím, kdo je z jaký rodiny. Dokdy je kdo v rodině? Do osmnácti? Do dvaceti? Ale ono to tu bylo dvakrát tak dlouho. A denně. A v rodině můžete vzdorovat, když máte mírnýho otce. Ale tady se moc vzdorovat nedalo, to byli velmi přísný kreténi. A že už to pak bylo po těch padesátejch letech mírnější, to mohlo bejt, protože všichni měli děs z toho, co bylo, tak byli trochu krotší. V padesátejch letech tu pořád byli lidi, kteří si mysleli, že to otočej.

Th: No jo, pak už se nezabíjelo přímo…

JK: Taky se nemuselo. Ale nelze přehlídnout, že to hlavní peklo si udělali Češi sami. Češi mohli těm Rusům říct: Tohle tady dělat nemůžete, vždyť tu bude povstání, to nejde. Ale ono je to stejný jako po Bílé hoře. Němci řekli: Chtěli bychom pro výstrahu popravit pár těch grázlů protestantskejch a Češi jim přinesli tisíc jmen. A Němci řikaj: Ale my jsme mysleli tak třicet… A totéž dělali Češi i za normalizace a daleko víc než Slováci.

Th: A nedělají to pořád ty stejný typy lidí? Ti, o kterých jsme se bavili předtím?

JK: Myslím, že to je nějakej národní rys…

Th: Ale pokaždý je to určitej typ člověka. Ani vás, ani mě to nenapadne…

JK: To ne. Ale Češi mají v sobě něco…a to je to selský, to venkovský. Nejdřív zlikviduju tebe, ty grázle, kvůli tý hrušce, protože vidím jenom za plot, a to, co je na horizontu, to je stejně abstraktní. Takže Češi jsou si největším nepřítelem, i když jsme v mnoha věcech velmi schopný a dobrý. To je jako ve Starym zákoně, kdy jim Abrahám říká: „Vy ale neumíte budovat stát. Vždyť jste byli tři sta let otroci. Teď budete čekat čtyřicet let. Takže čtyřicet let je ta doba.

Th: To mi připomnělo, že jsem nedávno četl, že čtyřicet let je životnost jedný divadelní formy. To může mít jistou souvislost.

JK: To může. Je to prostě doba vyhasnutí těch generačních návyků.

Th: To, jak jsem předtím řekl, že nemáte konzervatoř, tak to jsem nemyslel jako výtku, ale přesně naopak, protože mám pocit, že právě divadlo nebo film u nás nejvíc posunuli ve většině lidi, který to „vzdělání“ neměli. A nejenom u nás. Pokud vím, tak třeba Charlie Chaplin FAMU nestudoval a ty filmy, který za těch sto let nezestárly ani o minutu, dělal celý sám.

JK: Vzdělávání v umění je vůbec problém. A tehdy? Vždyť to byl všechno podvod. Už tenkrát jsem říkal, že si přece nebudu hrát na právníka v tomhletom teroristickym lágru. Jako že bych chodil k soudu a za flašku kupoval rozsudky? Takže já jsem tohle chtěl dělat vždycky. A na to, abych dělal nějaký exaktní vědy nebo matematiku, na to jsem samozřejmě neměl. A že vás někdo bude učit herectví, to je od něj hezký, ale k čemu to je? Co mě třeba mrzí, je, že nemám hudební sluch. To je jediný, o co jsem stál, takže jsem měl hrozný nutkání ho někde sehnat. Nejde to. Nedá se to sehnat. I bych ho koupil, ale nejde to. Takže já jsem už v patnácti sám na sobě viděl, že některý věci jsou beznadějný, jako třeba právě ten můj zpěv. On vám někdo může říkat, jak máte držet tón, to je od něj hezký, to se můžete naučit, ale že to nebude ten správnej, to už je váš problém. Držet ho umíte, ale blbej a to je k hovnu. Múzický věci se učit nedaj. Jo, může se pomoct talentovanýmu člověku líp spravovat talent, protože spousta lidí svůj talent spravovat neumí, ale že byste někoho netalentovanýho udělal talentovanym, to nejde.

Th: Taky jsem vám chtěl říct, že jste hodně slyšet a že pokaždé, když vás slyším, tak mám radost, že tu aspoň někdo mluví tak, že mu rozumím.

JK: Ale pokud kdokoliv mluví k lidem, tak by jeho první ambicí mělo být, aby mu ti lidi rozuměli.

Th: Pokud nejste politik…

JK: Vždyť třeba Honzu Masaryka lidi milovali právě za to, jak mu rozuměli. A oni to dneska neuměj zformulovat, protože k tomu je potřeba odvaha. A ti, co mají odvahu v politice, to je jenom pár výjimek. Ale třeba pan Schwarzenberg to zformulovat umí. Ale třeba takovej pan Zeman má ambici bejt vtipnej v každý druhý větě.

Th: Churchill to ale není…

JK: To tak to teda opravdu není. Přestože chlastaj možná stejně, tak u Churchilla to byla úplně jiná lajna. Ale víte, ono i dneska, když jsme tady přes dvacet let ve svobodě a když přijedete třeba do Ameriky nebo do Británie, tak okamžitě vidíte, že ti lidi se chovaj jinak. A na tom vidíte celou sílu toho morálního masakru.

Th: Ameriku jsem před dvanácti lety objel autem skoro celou a nejvíc se mi tam líbil takovej ten pocit, že s vámi ti lidé jednají tak, jak by chtěli, aby se jednalo s nimi. Dneska je tu hodně v módě na Ameriku nadávat, protože na něco se asi nadávat musí. Ale je fakt, že většinou pak vyjde najevo, že tam ten člověk nikdy nebyl.

JK: To mě taky strašně sere.

Th: Mě to taky neskutečně sere.

JK: A to mě sere, víte proč? Protože se tady padesát let neučilo, že oni sem přišli umírat proto, aby z tý Evropy vůbec něco zbylo a v Normandii kvůli tomu padali mrtví na padácích do moře…

Th: I v Bosně to nakonec zarazili oni, protože si Evropa opět nevěděla rady sama se sebou.

JK: Evropa říkala: Hele, to je problém. A pak byla Srebrenica a byla by znovu…

Th: A pokaždý, když od nějakýho zamindrákovanýho idiota slyším, jak jsou Američani blbý, a jak jejich kultura nestojí za nic, tak se jich vždycky ptám: A co Apollo 11 před čtyřiceti lety? Co Gershwin? Co Mark Twain? Co Irving Stone nebo Hemingway? A pak je většinou ticho.

JK: Proto jsem chtěl v New Yorku udělat show. Nechci říct, že bych Ameriku nábožně obdivoval, ale mám k ní respekt a úctu jako k pokusu, kterej se zatím daří. Když jsem byl malej, tak černý nesměli do autobusu. For white only…tady to bylo pořád v novinách a když se podívám na ten ohromnej kus cesty, kterou tam urazili, teda, hrbolatý cesty, ale je to teda něco.

Th: Ano, taky Ameriku vidím jako neustálej proces. Teď jsem četl, že v některých státech bylo referendem schváleno registrovaný partnerství a rekreační užívání marihuany. To je velikej posun.

JK: To je. Ale ta Amerika se musí posunovat pořád, protože jinak by tam vznikla občanská válka. Oni jsou hnaný tím, aby vůbec byli, a je to strašně poučný je sledovat, přes řadu nedostatků a občas i krutostí. Ale ta antiamerikanizace tady mě dráždí, protože je větší než by člověk čekal.

Th: Tohle taky nechápu. Není to tak dlouho, co jsme tady měli desetitisíce ruskejch vojáků, který chodili na třešně s motorovou pilou…

JK: No jo. Ale to je v tom, že tu „kulturu“ ruskejch vojáků tady má velká část populace. Vožrat se, poblít se, vyprávět si historky o tom, jak jsem se vožral a poblil, a nakrást si na to. To je voják. Tomu je to jedno, stejně to stojí všechno za hovno, vem to, hele, vošoustej ji, podej mi flašku, to bude legrace, jdeme dál. Těch padesát let toho pokřivení se prostě odpárat nedá.

Th: I když jsme si to chvíli mysleli…

JK: To jsem si myslel i já, že dobrý lidi byli uzurpovaný a teď budou mít pokoj. A že teď musíme ten prostor společně opravit. Jenže nikdo z nás netušil, že lidi jsou prostě zničený.  A to se nedalo zjistit, dokud nebyla svoboda. A to, že zase mají ty tendence se bát, jak se zase píše, že lidi se bojej, no oni zase se vracej k tomu, co uměj, protože jim to paradoxně dává pocit aspoň nějaký jistoty.

Th: A kde si myslíte, že byl ten bod? Rozpad federace?

JK: Tam nebyl žádnej bod. Ta svoboda to odhalí sama. To je stejný, jako když někdo pořád říkal, že má plnej šuplík, a pak tam nebylo nic. Tohle jsou šuplata těch mozků. Držet hubu a bát se. To jsou návyky minulosti, rodičů, dědů, protože to byla jediná možnost, jak přežít. A proto je tady tak silná tendence ty odvážný jedince sundavat, protože tím si uklidňujeme svoje svědomí. Ale má to zase jeden dobrej protipól, a to je to český rovnostářství. Brit, když se narodí sto metrů od Buckinghamskýho paláce, tak ví, že se narodil těsně vedle, protože je to tam pět set let. A ten Čech řekne: Čim von je lepší? Já tam taky chci třípokojovej byt, já mám taky děti a čim von je teda lepší?! Hovno dělá, já tady dřu. Čech je rovnostářskej, což má pozitivní efekt v míře chudoby, protože ta je tady díky tomu nízká. A Češi taky dost dávají na různý charitativní akce. Takže oni nemají rádi chudobu a zároveň nemají rádi ty až moc bohatý.

Th: To mi připadá jako takovej společenskej Wattův regulátor.

JK: Má to prostě hnusnou i dobrou stránku. Například Slováci takoví nejsou, ti jsou daleko odevzdanější jako všechny nábožný národy. Tohle je vůle boží a oni to přijmou. Češi v boha nevěřej, protože věřej v prachy. Proto českej ráj má název: Za vodou. A to není posmrtný, to je za života. Ale i to má dobrou stránku. Třeba Židi vám řeknou, že právě proto, že jsou Češi bezvěrci, tak jsou daleko tolerantnější a tolik je to nevzrušuje, akorát ty prachy je občas nasíraj. Ale taky to znamená, že se nebojej nějaký vyšší moci, nějakýho Posledního soudu. Jakej soud? Tak si to koupim, mám dobrýho advokáta, tak co bych řešil. Ten cynickej pragmatismus je pozitivní i negativní.

Th: To by se asi dalo shrnout do věty, že každá věc má dvě stránky a tou třetí je pravda. Mám ještě poslední otázku: Co byste si nechal napsat na erb, kdybyste byl potulný rytíř?

JK: Odvahu!

Th: Děkuju za rozhovor.