Reklama
 
Blog | Tomáš Hokeš

Pomóc!

Proč své dceři říkám, že krást se nemá? Proč v ní pěstuju ohledy na ostatní a proč ji učím, že moudřejší ustoupí, když ji každodenní realita přesvědčuje o opaku? Nebo že práce šlechtí? Moje dcera není idiot a její otázky a argumenty mi někdy dávají docela zabrat. 

Cítím z nich sám sebe, když mi bylo šestnáct. Vyrůstal jsem v jiném světě, v jiném století, ale některé věci se od té doby příliš nezměnily. Třeba to, že mnozí něco říkají a už ve chvíli, kdy to říkají, vědí, že je to celý úplně jinak. Už dvacet let tady všichni dřeme jako magoři, aby se v posledních letech prokázalo, že to bylo jaksi k ničemu, protože čím víc dřeme, tím jsme na tom hůř. Přesněji řečeno, až na některé. Co jí mám říct, když se mě zeptá na to, jak je možný, že to těm některým prochází? Že to jediný, o co ti zloději přijdou, je tak možná ta funkce, ve který si nahrabali, ale že to, co si nahrabali, jim zůstane? Tuhle se mě zeptala, jestli bych šel v devětaosmdesátym demonstrovat, kdybych měl kouzelný kukátko a mohl se podívat do dneška. Řekl jsem, že jo, a pokoušel se jí vysvětlit, že tohle všechno je sice hrůza, ale na hranicích do nás nikdo nestřílí a že kolem nás nemizí lidé jako tehdy. Pro jaký svět ji tedy vychovávám? Pro ten, kde se ze všeho nejvíc vyplatí být bezskrupulózní sviní? A to ji tam mám poslat s tím, že s poctivostí nejdál dojde? Není to k smíchu? Neměl bych jí naopak říct, ať se snaží urvat, co se dá, nebo skončí jako idealista na rohlíkách? A tak mám v poslední době dost neodbytný pocit, že ji připravuju na svět, který neexistuje a nikdy existovat nebude, protože ani po dvaceti letech svobody si tu lidé rovni prostě nejsou. Taky se mě ptala, k čemu teda máme nějakou Listinu práv a svobod. Musel jsem jí říct, že nevím. Nevíte to někdo? 

Reklama