Reklama
 
Blog | Tomáš Hokeš

Na Karlově mostě

Poprvé jsem tam hrál, když mi bylo šestnáct. Studoval jsem tehdy sklářskou průmyslovku v Železném brodě a do Prahy jezdil na víkendy. V pátek jsem vždycky praštil taškou, popadl kytaru a mazal na most. 

Bydlel jsem tehdy na I. P. Pavlova, takže jsem chodil pěšky přes Václavák, dal si buřta naproti Melantrichu (nebo dole pod bývalým Baťou žemli s Remo plátkem a takovou dobrou omáčkou, která mi vždycky vytekla na bundu), podíval se do výloh v Pragoimpu, pak kolem ČKD ulicí Na můstku na Staromák, kde před orlojem stálo někdy i dvacet lidí, pak kolem Rotta, kde nebyl už vůbec nikdo. V Karlovce na rohu byla kavárna Modrý čáp (ale tím názvem si jistý moc nejsem), ty ulice byly tmavé, pamatuju si, že jsem často podcházel dřevěná lešení, a v jedné ulici byla celá léta dřevěná ohrada s plakáty a výstražnými petrolejkami, které nikdy nesvítily. Na Karlově mostě jsem se nejdřív zastavil u kříže, kde vždycky hráli kotlíkáři, a pak přešel celý most až k pánovi, který tam maloval sám sebe jako čerta. Řeč s ním moc nebyla, ale vždycky jsme se pozdravili. Pokaždé tam hrálo tak pět až deset muzikantů. Vzpomínám si na Krásnoočka (nikdy jsem nedozvěděl, jak se skutečně jmenuje). Při výměně pneumatiky přišel o jeden článek malíčku na ruce, kterou se mačkají akordy, a přesto hrál líp než my všichni dohromady. Chodil tam Jarda, skvěle zpíval a vždycky jsme spolu hráli Zmrzlináře, Barézu nebo Slunce a déšť od Marsyas. Vzpomínám si na fousatýho muzikanta v režné haleně s taškou na kolečkách, ve které měl spoustu píšťal a píšťalek. Hrával i na dvě současně každou v jedné nosní dírce… Chodil tam i Michal, který úžasně zpíval i věci, který v životě neslyšel, nebo Eva s Blážou, která je dnes doma U vystřelenýho voka. Hráli jsme Ježka, Suchýho a Šlitra, Plíhala, Michala Prokopa, Mišíka, naše vlastní písničky, nekonečná blues a často to trvalo až do rána. Mám „svou“ sochu, pod kterou jsem hrával a kde mě někdy poslouchalo i padesát lidí. Někdo se tam tehdy pokoušel hrát i za peníze do klobouku, ale to byly spíš výjimky. Setkávali jsme se tam a učili se jeden od druhého. Policajti nám občas zkontrolovali občanky, ale nevzpomínám si, že by nás někdy vyhodili. Prý se to i stalo, ale nebyl jsem u toho, a to jsem tam chodil opravdu často. Na tu dobu nikdy nezapomenu.

Dítě mi předevčírem odjelo a ze mě se stal slaměný otec. Chvíli jsem seděl doma v tom nepřirozeném tichu a pak jsem v návalu nostalgie vzal kytaru a vyrazil do města. Šel jsem pěšky a vzpomínal na první noc, kterou jsem před sedmadvaceti lety prochodil až do rána. V ulici Na můstku jsem se vlil do proudu lidí, který mě vyplivnul do jezera lidí před orlojem, pak mě strhl boční proud, který mnou prosmýkal Karlovku plnou ryze českých bábušek z Číny a podobných typických suvenýrů odkudkoliv. Na Karlově mostě jsem se vzbouřil, zapřel se o sochu a ustál to. Našel jsem tu „svou“, ale postavili mi před ní koš… Tak jsem si tam stejně sedl, vybalil kytaru a začal hrát jako kdysi. Proud poněkud zpomalil, někteří lidé se zastavili a asi tak po pěti minutách přišli dva policajti a hlídač.

„Tady nemůžete hrát.“

Reklama

„Proč?“

„Tohle je komerční zóna.“

„Tohle je Karlův most…národní kulturní památka…“

„Tady to má pronajatý Sdružení výtvarníků Karlova mostu.“

„No, s těma výtvarníkama bych byl hodně opatrnej… A navíc tu nehraju za peníze…“

Všichni se podívali na zem a viděli, že na futrálu sedím a že ani klobouk tam nikde nemám. Trochu znejistěli.

„Ale rušíte ty, co si to tady zaplatili…“

„Vždyť nikoho neruším, támhle hrajou o pět soch dál a na druhý straně nehraje nikdo…“

„Ale oni to tu mají pronajatý…“

„Národní kulturní památka znamená, že ten most je můj stejně jako váš… Navíc jsem tu hrál za bolševika a nikdy mě nikdo nevyhodil, takže jestli mě donutíte odejít, tak ve mně zůstane jenom to, že se nesmí už vůbec nic…“

„Tenkrát byla jiná doba…“

„Ano…“

„Jenže dneska je to horší…“

„Co na to říct…“

„Vono je to dneska nějak víc vo těch penězích…“

„A není to tak, že mi to vlastně můžete zakázat jenom po desáté, i když ani to by uprostřed mostu, kde nikdo nebydlí, nemělo logiku?“

„Vlastně asi jo…“

„Tak když hraje zadarmo…“

„Tak já nevim, jestli vám to tady pán dovolí…“

Pan hlídač byl sympatický, bylo vidět, že mi nechce nic zakazovat.

„Ale co když to někdo napráská šéfovi?“

„Šéfovi čeho?“

„Šéfovi mostu…“

„A co by mu kdo práskal?“

„To byste se divil…“

„Já si tu chci jenom hodinku zahrát, hrával jsem tu kdysi…“

Nebudu to protahovat, dovolil mi to. Policajti byli v pohodě a pan hlídač taky. Jen doufám, že z toho nebude mít průšvih u Šéfa mostu. Karlův most má totiž Šéfa, díky kterému se tam už dvacet let prodávají pořád stejný špatně udělaný smalty, „výtvarníci“ kreslí hubenýho Japonce jako Ramba nebo King Konga a například skleněné šperky jsou tam tak na úrovni prvního čtvrtletí prvního ročníku na sklářské škole. A ještě si ten Šéf říká výtvarník…

Tak jsem zase vzal kytaru, začal hrát, lidé se zase zastavili a začali mi nosit peníze, které jsem s úsměvem odmítal. Zavřel jsem oči, zase mi bylo šestnáct, a když jsem hrál Michelle od Beatles, tak jsem si i trochu zaslzel. Hrál jsem asi hodinu a největší hvězdou mého vystoupení byl asi tak dvouletej kluk, který šel kolem s maminkou, když jsem hrál takovou svižnou jazzovou skladbičku. Rytmus ho vzal s sebou a začal tancovat. Všichni si nás spolu fotili a natáčeli, takže se z nás stala pražská pamětihodnost. Pak mi přinesl od maminky pár mincí, já si je zase nevzal. Lituju toho, protože jsem si je měl vzít pro štěstí.

Hrál jsem asi hodinu a najednou mě někdo kopl do nohy. Můj spolužák Jindra. Rodina mu odjela, tak ho prý chytla toulavá. Sbalil jsem kytaru, zařadili jsme se do proudu, probrali jsme děti, spolužáky a na Můstku se rozloučili.

Tak jsem si po letech zahrál na Karlově mostě, ale bylo to tak tak…