Bylo o mně všeobecně známo, že nepiju alkohol, a proto mě tam asi dali, protože se tam mimo jiné prodávalo pivo. Na ubytovně bydleli lampasáci a občas i generálové, kteří přijeli na inspekci. Ze dne na den jsem tedy bydlel ve městě, měl jsem svůj pokoj, v něm civilní skříň, postel, noční stolek, telefon, televizi, gramofon, dvě kytary a knihovnu deset minut daleko. Prostě nirvána. Gumy odcházely kolem půl osmý, vracely se v pět a když byly pryč, tak jsem tam byl sám, četl jsem, hrál jsem na kytaru, psal jsem dopisy a taky jsem tam na vojenském stroji v osmi kopiích přepsal román George Orwella 1984, který jsem pak rozšiřoval mezi kamarády v civilu. Byl jsem tam jako stážce majáku, za tu dobu jsem přečetl asi tři sta knih a jen občas jsem se musel postarat o barák, když se třeba malovalo nebo když byl úklid. To mi vždycky poslali pár vojáků, kteří už se těšili, že dostanou pivo. Do kasáren jsem chodil jenom na jídlo, na trakaři tam vozil k výměně povlečení nebo když velitel praporu potřeboval flašku Barack pálinky. Bylo to v roce 1988, videa už byla celkem běžná a jelikož jsem se ke gumám choval slušně, chovaly se slušně i gumy ke mně (Až na jedinou výjimku. Bylo tam jedno čistokrevný hovado, o kterym bylo známo, že jen tak z plezíru chodí mlátit prasata na PZH, protože mu dělal dobře ten kvikot. Jednou mě nasral, tak jsem mu rozbil hubu a když šel zase na prasata, rozbili jsme mu hubu ještě jednou a pak už se na to vykašlal.)
Jednou za mnou přišel jeden poručík, spiklenecky na mě mrknul, ať jdu nahoru. Tak jsem šel za ním. Vešli jsme na pokoj, kde sedělo dvacet lampasáků, někteří v civilu, někteří v uniformě, ve třech řadách na židlích a jeden zapojoval zelený koaxiální kabel od videa do černobílé sovětské televize Junosť.
„Co je?“
„Počkej, něco uvidíš!“
Sedl jsem si dozadu a čekal. Po chvíli se podařilo vyvolat obraz. Chvíli jsem se snažil rozšifrovat prapodivné skvrny a šelesty, co se objevily na obrazovce, a když to trochu seštelovali, uvědomil jsem si, že se dívám na souložící pár. Místnost ztichla a všichni jsme se předklonili na židlích, protože ta obrazovka byla fakt prťavá. Ticho se dalo krájet. První se vytratil jeden nadporučík a po něm rotmistr, ostatní poposedávali na židlích. Nadporučík se vrátil. Pak odešel kapitán. Když film spěl do finále…vypadl kabel a ozval se řev. Nasadili kabel a přetočili to kousek zpátky. Opět ticho. Mnozí z nás něco podobného viděli poprvé v životě. Bylo mi tehdy devatenáct a taky jsem začal poposedávat na židli. Po chvíli jsem usoudil, že jsem plný a…vytratil se taky…