Obvykle jezdím podle předpisů, v obcích dodržuju padesátku, i když mě téměř všichni předjíždějí, a pokud vím, tak mým jediným dopravním přestupkem za poslední léta byl pokus o jízdu po dálnici bez dálniční známky. Daleko jsem tehdy nedojel, chytli mě už někde u Brandýsa… Ale tentokrát jsem jel opravdu rychle, protože máma nikdy nebyla hypochondr a fakt, že si zavolala pomoc, znamenal, že je jí fakt blbě. Z Vinohrad do Nuslí mi to trvalo pár minut a dole za Synkáčem směrem k viaduktu jsem jel snad devadesát. A najednou za mnou policajti. No, co se dá dělat, řekl jsem si, a po chvilce odbočil do ulice, kde máma bydlí. Sanitka už tam byla, tak jsem zaparkoval kousek před ní. Policejní auto zastavilo vedle mě a celá osádka si mě podezíravě prohlížela. Ani jsem se nedivil. Vystoupil jsem.
„Dobrý večer, vím, jel jsem rychle, normálně tak nejezdím, ale ta sanitka je tady kvůli mojí mámě…“
„V pořádku, tak hlavně ať to dobře dopadne,“ usmál se policista.
„Děkuju vám…“
Čekal jsem všechno, ale tohle ne…
Řidič přidal plyn a auto odjelo. Díval jsem se za nimi a klidně se přiznám, že jsem byl naměkko. Maminku odvezli do nemocnice a já jsem si vzal k sobě psa. Po několika vyšetřeních ji pustili domů, takže všechno dobře dopadlo. A tak bych tu rád poděkoval těm policistům za jejich pochopení a lidskost a slibuju, že budu zase jezdit tak, jak se má.