Povídali jsme si, vyprávěl jsem jí příběh toho příběhu a taky jsme se spolu dost nasmáli. Věkový rozdíl kamsi zmizel jako vždycky, když se potkají lidé, kteří cítí stejně…nebo prostě cítí. Druhý den odletěla do Sofie a já od té doby žiju s pocitem, že překladatelce jejího formátu stálo za to strávit pár měsíců právě s mým textem. Ten pocit se moc popsat nedá. Je to něco, o čem bych se tehdy ani neodvážil snít, protože před deseti lety jsem snil jenom o tom vidět to jako knížku, obětoval jsem tomu všechno a dočkal se. A jak to tak bývá, tak se mi vzápětí ozval jeden překladatel z Ruska, jeden z Německa a Malého boha má jeden překladatel v USA. A to všechno během půl roku a přišlo to samo, neudělal jsem pro to vůbec nic, snad jenom to, že jsem ty knížky napsal.
Tak mám radost.