Rozdíl mezi prací s olovem a mosazí je ten, že to, co u olova odříznu nožem, musím u mosazi uříznout pilkou a zapilovat přesně do úhlu tak, aby škvírky na všech napojeních byly co nejtenší. Jde to pomalu…
Mosazné profily se vyrábějí v Německu a do Čech je dováží jediná firma, která sídlí ve Skalici u České lípy. Někdy před měsícem mi zavolal sklenář pan Sklenář (nedělám si legraci, on se tok opravdu jmenuje), že by potřeboval naskládat několik oken s poměrně jednoduchým členěním. Tak jsem zavolal do firmy, objednal si mosazné profily a oni mi je týden na to přivezli do prodejny v Holešovicích. Psali mi, že to je “světlá mosaz”, ale byla to světlá alpaka. Profily byly skoro stříbrné a pro tuto zakázku nepoužitelné. Zálohu už jsem si vzal a teď babo raď. Obvolal jsem kolegy, i když jsem věděl, že si nikdo nenakoupí o padesát metrů mosazi víc, nez potřebuje, protože vitráže tohoto typu dělá třikrát do roka a na to si nakoupí to, co potřebuje plus dva metry navíc, kdyby něco. A ty mu pak zbydou. A tak jsem to začal dávat dohromady po těchto zbytcích v dílnách svých kolegů. Sehnal jsem osm metrů a konec. To už jsem začínal být lehce nervózní, ale naštěstí mi zavolali z firmy, že sehnali profily v potřebném množství a že si můžu přijet. Auto nejezdí, tak jsem si ráno vzal peníze na materiál, sbalil knížku a vydal se na autobus. Když jsem nastupoval, a přišli tři mladí kluci s kartónem piv a sedli si přes uličku vedle mě. Vzal jsem knížku, začal si číst, oni otevřeli piva a začali chlastat. Nemám celkem nic proti sprostým slovům, někdy je sám používám možná nad míru, ale tohle bylo moc i na mě. Byli prostě hloupě odporní…nebo naopak. Ve chvíli, kdy si jeden krknul tak nahlas, že mi zalehlo pravé ucho, jsem si přesedl o několik sedaček dopředu, začetl se a ty jejich humusy ke mně dolehly sem tam odněkud z dálky, takže se to dalo vydržet. Trochu mi vadil pach piva, které rozlili pod sedačky, ale budiž. Asi po deseti minutách jsem si uvědomil, že mám divnej pocit. Seděl jsem a nic mě netlačilo. Sáhl jsem do zadní kapsy a nenahmatal peněženku. Nebyla ani v tašce ani nikde jinde. Vrátil jsem se zpátky a našel ji pod sedačkou…prázdnou.
Tak se koukám na ně, oni na mě a já si si uvědomil, že po dlouhý době vůbec nevím, co mám říct. Dostali mě…ale jenom na chvíli.
Hele, buď mi to vrátíte a rozejdeme se v dobrym, anebo zavolám policajty. Bylo tam osm tisíc, to už je trestnej čin, tak si to rozmyslete.
A co se stalo?! (takže jsi to byl ty)
Tady bylo osm tisíc a teď tu nejsou. Nikdo nevystoupil, nikde jsme nestavěli. Ty prachy jsou v tomhle autobuse a pokud vím, tak se nikdo ani nezvedl ze sedačky. Byli jste to vy.
Ten, o kterym si od začátku myslím, že to udělal, se zvedá, že mi rozbije hubu. A něco v tom smyslu i říká.
Tak do toho.
Ostatní dva ho uklidňují
Jdu za řidičem.
Pane řidiči, teď se mi v tomhle autobuse ztratilo osm tisíc, byli to ti, co tam chlastaj vzadu.
Tak zavolám policajty a bude to.
Díky.
Řidič telefonoval a já se vrátil na sedačku. Bylo mi pod psa. Ten kšeft je prostě zakletej, sere se to od začátku, už se mi to asi tak dvakrát za celou dobu, co dělám řemeslo, stalo. Někdy věci prostě nejdou a naprosto jednoduchý úkon, nad kterým člověk skoro ani nepřemýšlí, se stane nemožným. A já cítil, že tohle je ten případ a teprve začátek. Že něco někde si řeklo: A teď to (ne)půjde po mym, a ty nemáš žádnou šanci to jakkoliv ovlivnit. Trochu jsem se uklidnil a zloději dál vesele chlastali. Dojeli jsme do Dubí a zloději se hotovili vystoupit. Proti tomu jsem se dost rázně ozval, protože mi bylo jasný, že pokud k tomu dojde, příběh skončil, já zůstávám v Dubí bez koruny a domů jedu stopem. Dveře se otevřely jenom vpředu, do autobusu nastoupil mladší chlapík a zastoupil jim cestu.
My chceme vystoupit!
Vy vystupovat nebudete.
My tady vystupujeme.
Chlapík vytáhl placku a mně spadla brada.
Ale my chceme…
TICHO!
A byl klid.
Vyvedli je ven, přicvakali je k zábradlí, chlapík mě vyslechl, kolik jsem tam měl a v jakých bankovkách, což jsem naštěstí věděl přesně, protože jsem si ráno bral osm tisíc a koupil si cigarety, lístek, bagetu a colu. Jeden na mě pokřikoval, že se mu prý ještě rád omluvím a kdesi cosi. Pak přijelo další auto, pak ještě jedno a začali je prohledávat. A ejhle, nebudu se omlouvat, měl to v levé ponožce. Najednou dost zkrotnul. Prý mu to dal táta. Na otázku, jestli nosí prachy běžně v ponožkách neodpověděl. Vtipný bylo, že jeli na chatu a kromě toho, co měli ode mě, měli asi šedesát korun pro tři lidi na nevím jak dlouho…
Takže to je jednoduchý. Jestli jsou an těch penězích otisky tady pána, tak jste v tom až po uši, pokrčil rameny chlapík. Takže pojedem. Vy pojedete se mnou a vy si je nějak rozeberte. Vstoupil jsem ještě do autobusu a omluvil se všem za zdržení a nastoupil do auta. Začalo mě to bavit. Ocitl jsem se v příběhu a prachy byly na světě, tak co víc si přát.
Kam jedeme?
Na oddělení do Doks, tam to sepíšeme, ověříme a pak vám ty peníze vrátíme.
Teda, musím vám říct, že když jste nastoupil do toho autobusu, tak jsem fakt čuměl. To jste tam byl fakt rychle…
No, to byla trochu náhoda, já jsem tam jel kvůli něčemu jinýmu, ale to nehořelo. Byl jsem prostě nejblíž.
Věděl jste, kterej z nich to má u sebe?
Od začátku… (ano, začali ho zouvat jako prvního)
Popovídali jsme si a bylo to příjemný. Bezpečně poznám, když někdo dělá svou práci se zaujetím a s vědomím, že má smysl a že ji dělá dobře. Dojeli jsme do Doks, sedl jsem si do čekárny a zavolal do firmy, že se opozdím a vysvětlil jim situaci. Přinesli mi ukázat peníze, byly všechny až na tisícovku. Tu prej zahodili ještě v tom autobuse. Najednou začal frmol a do čekárny přišli dva mladí kluci.
Co se vám stalo? Mě okradli…
My viděli vraždu…
Uf…
Ten den se v Doksech na hřbitově stala vražda kvůli osmi stovkám a toho vraha dopadli asi půl hodiny potom. Kluci mi vyprávěli, jak se to stalo, pak přijeli policajti v civilu a zavolali si je na výslech. Mě vyslechla sympatická policistka. Nakonec jsme se shodli, že máme oba sklářskou školu a o to mi byla sympatičtější. Pak mi řekli, že mají mimořádku a že se mi to protáhne. Bylo mi to jedno. Zavolal jsem do firmy, že dnes zřejmě nedorazím, a vzal si knížku. Přečetl jsem jí asi půlku, když mi přinesli peníze a navrhli mi, že ten stejný autobus se vrací za půl hodiny přes Jestřebí, tak že by mě na něj odvezli a zároveň se ještě podívali, jestli to tam není strčený někde mezi sedačkami. Toho, co by se měl omluvit jsme vezli s sebou. A tak jsem poprvé v životě jel v policejním autě a ještě k tomu vepředu. To je jako v počítačový hře Uhni nebo uvidíš. Dojeli jsme do Jestřebí, počkali na autobus, tisícovka se tam kupodivu nikde neválela, tak jsem si koupil lístek u toho stejného řidiče, odvyprávěl jsem mu, jak to bylo, poděkoval jsem policistům a rozloučil se s nimi. Při cestě do Prahy jsem si uvědomil, že i kdybych chtěl, tak na tom, jak se chovali (ke mně i k těm zlodějům) a jak celou věc vyřešili, bych nenašel jedinou chybu, ba naopak, připadal jsem si jako ve filmu. Sice mě to stálo tisícovku, ale tahle zkušenost za ni stála. Takže tady veřejně děkuji policistům z Doks za jejich profesionalitu a korektnost. A píšu to moc rád, protože si pamatuju dobu, kdy to bylo opravdu jinak. Věci se změnily k lepšímu a někdy mám pocit, že to snad ani nechceme vidět. A tak si mám v poslední době pořád silnější dojem, že zkušenost, kterou jsem udělal v Doksech, je daleko důležitější než tahanice o Sněmovnu, vládu či prezidenta, který byl zvolen naprosto demokraticky.
Ale abych se vrátil na začátek, profily jsem pořád neměl… Takže jsem se tam druhý den vypravil znovu. Čekám na autobus tam, co včera, abych minutu potom, co odjel, zjistil, že jel z jiného stanoviště. A jéje, tak co bude dneska? Nějak jsem tušil že to nebude jen tak. Skalice se mi zdála stále vzdálenější a vzdálenější. Ale naštěstí jsem zjistil že za půl hodiny jede další, tak jsem se tím nijak zvlášť nestresoval. A peněženku jsem měl v zapnuté kapse v zapnuté tašce. Najednou přijel autobus. Nějaká paní se v něm začala zuřivě zmítat, tak ji vynesli ven. Měla epileptický záchvat a byla těhotná. Tak jsme ji drželi, dokud nepřijela sanitka. Byli tam hned, píchli jí něco na uklidnění, naložili ji do sanitky a odjeli. Úžasný na tom bylo, že všichni bez jakékoliv domluvy věděli, co mají dělat. Uf…
Přijel autobus. Koupil jsem si lístek a vyrazil. Nějak jsem očekával, že po cestě sem tam uděláme kotrmelec nebo aspoň lehké saltíčko, ale kupodivu jsme do Nového Boru dojeli bez sebemenšího incidentu. Z Boru do Skalice je to něco přes tři kilometry, tak jsem se tam vydal pěšky. Byla to příjemná procházka. Ve firmě jsem si vybral profily, nakrátil je tak, aby se mi vešly na metr a půl dlouhé prkno, omotal je mnoha vrstvami fólie a doprostřed si vyrobil velký polštář z pěnového igelitu. Vzal jsem si fakturu, poděkoval a hodil si těch skoro dvacet kilo na rameno. Autobus jel až za dvě hodiny, tak jsem se do Boru vydal pěšky. Bylo vedro, ale bylo mi to jedno. Měl jsem profily a mohl jsem udělat tu práci! Došel sem na nádraží, koupil si kolu, která ve mně doslova zasyčela a přijel mi autobus do Prahy. V dílně jsem profily položil na stůl a hlavou mi běželo všechno, co jsem díky nim zažil.
Druhý den ráno mi volá pan Sklenář, že dorazily fazety a že se do těch profilů nevejdou. Uááá!!! To se přece taky nestává!!! Tak jsem tam šel a všechna ta skla jsme museli přebrousit. Spousta nepříjemný práce s tím, že nesmělo nic prasknout, protože jsme je měli přesně na počet. Ale nakonec i to se podařilo. Odvezli jsme skla ke mně a já začal skládat vitráže s vědomím, že nemám jediné náhradní sklo (v takový případech sko prostě praská). S ohledem na to, co všecho už se stalo, jsem se už viděl, jak panu Sklenářovi volám s tím, že mi praskla tabulka a že musí nechat vyrobit novou. Vlastně jsem s tím počítal. Sklářský fatalismus…
Ale nestalo se. Teď už jsou vitráže zamontované ve dveřích a nikdo se nikdy nedozví, co všechno se stalo při jejich vzniku. Všechno bylo proti nám, ale my jsme to přesto zvládli. Ten pocit mám rád.